Jdete po své cestě ?

V poslední době si čím dál tím víc uvědomuji, že se postupně vracím k věcem, které jsem tak ráda provozovala od útlého mládí. Přemýšlím, čím to je, že jsem na pár let úplně vypustila spoustu věcí, které mám ve skutečnosti moc ráda. Už od první třídy základní školy jsem navštěvovala základní uměleckou školu. Můj tatínek mě podporoval v mnoha dovednostech.Kreslení, malba či grafika patřilo k těm hlavním. Moc ráda jsem stále něco vytvářela. Když si tak vzpomínám, nevím kolik mi bylo. ale byla jsem ještě dost malá, chtěla jsem si obléknout svoje panenky podle sebe. Chtěla jsem tehdy po své mamince, aby mě naučila háčkovat. Moje maminka neháčkovala, nepletla ani nešila. Šicí stroj používala k látání a spíše k malým úpravám oděvů. Přesto první krůčky mi osvětlila právě ona. Naučila mě uháčkovat řetízek, krátký a dlouhý sloupek. Ještě dnes vidím, že to byla středně modrá barva vlny a ony první krůčky mi maminka ukazovala v ložnici u okna. Tak nějak se nám některé chvilky v životě vryjí do paměti. že i po letech si na ně vzpomínáme. A nemusí to být nic životně důležitého. Pro mě ale bylo. Od té chvíle byly všechny panenky a plyšáci obháčkovaní a měli doslava plný šatník....Když jsem tohle vše zvládla, další krůček bylo pletení. Naše sousedky byly pletařky a tak jsem nakonec první dotazy vznášela na ně. Na druhém stupni základní školy už jsem pletla svetry i pro sebe a začala jsem si navrhovat svetry s netradičními vyplétanými vzory. Od mala jsem milovala návštěvy papírnictví a nyní k tomu přibyl i místní malinkatý obchůdek s vrzající dřevěnou podlahou - Švadlenka. Jak čas šel, byla jsem schopná si ušít i uplést téměř vše. Doslova mě to pohlcovalo, protože v té době v obchodech mnoho nebylo. A tak jsem jednou za měsíc vstávala v časných ranních hodinách abych si koupila jeden z mála výtisků časopisu Burda, který dostali u nás do malinkatého stánku na náměstí. Nejprve v němčině, pak v ruštině a když začal tento časopis vycházet v češtině, byla jsem absolutně nejšťastnější člověk. Dodnes vím, že střihy vytažené odtud sedly. Burda byla a stále je plná nápadů, rad a návodů. A tak se přidávaly další aktivity. K oblečení jsem si vytvářela šperky. První byly z moduritu. Nic jiného v té době ani nebylo. Doplňovala jsem je různými skleněnými očky, kreslila na ně apod. Později to byly různě malované dřevěné kolečka atd. Když jsem se vdala, věnovala jsem se k tomu všemu vytváření abstraktních obrázků, které někdy skončily v rukou mých přátel. Tohle vše jsem dost využila, když se mi narodila moje dcera. Narodila se v přelomovém roce 1989. Vše se najednou začalo měnit, ale nebylo to tak rychlé, že by obchody okamžitě nabízely vše, po čem jsme všichni prahli. A tak jsem ještě řadu let šila a hlavně pletla. Nejdůležitější bylo v té době sehnat alespoň nějaký úžasný materiál, aby po vší té zdlouhavé práci každý kousek oblečeně vypadal skvěle a hlavně originálně. Když šla dcera do první třídy, rozhodla jsem se začít podnikat. Objevily se nové možnosti a téměř každý se snažil chytit příležitosti. Dařilo se mi. Ale když se na vše teď zpětně dívám, bylo to právě v té době, kdy jsem nějak uhnula z mojí životní cesty. Najednou nebyl na nic čas. vše se postupně začínalo dostávat koupit a my všichni zaslepení tou jednoduchostí, kdy jsme nemusely vymýšlet jaké šaty si ušijeme, protože obchody jich měly plno a nemusíme zdlouhavě vybírat, nebo vlastně shánět látku , která by alespoň trochu odpovídala naší představě, nemusely jsme si vytahovat střih, stříhat látku stehovat, šít apod. Vše se najednou dostalo koupit. 
Dnes, až dcera pomalu vylétá z hnízda a syn začíná dospívat, najednou začínám zpomalovat. Najednou nacházím znovu tu radost nad každým i sebemenším výtvorem, který navrhnu a vyrobím sama. Těší mě, že mám přátele, kteří mě požádají, ať něco vyrobím i pro ně. To je ta největší radost. Mohli by si totiž dnes koupit cokoliv. Ale i oni si začínají uvědomovat, že originál je jen jeden a to je na tom všem to krásné.